Kila jdou nahoru a bude hůř
Další báječný týden
plný nových zážitků utekl jako bystrá voda v horském potůčku a my, Barborka a Babettka jsme Jardovi vše nadiktovali, ať si to hezky naťuká do té své černé placaté krabičky. Kluci, holky, jdeme na to, přehled našich štěněčích novinek začíná.
Prší prší jen se leje
Těšili jsme se na zimu. Jarda říká, že vlastně ještě nezačala, že je stále podzim a tak žádný nárok na sníh nemáme. Kalendářní zima začne až 21. prosince. Jenže dřív, když jsme tu ještě nebyli, tak prý byl klidně sníh už v listopadu. A teď jen prší a prší. Ale ven chodíme. Už si umíme i ňafnout, když potřebujeme víte co a když se nám chce. Někdy to ale fakt ještě nestihneme. A i když není sníh, tak to neva. Stejně je co dělat.
Já třeba moc ráda přerovnám Jardovi všechnu tu oranžovou kůru kolem thují a vůbec nejlepší je, když jí s Barborkou hezky všechnu vyházíme do těch kamínků vedle u trav, protože to pak Jarda úžasně brblá a zase tu kůru vybírá zpátky z kamínků k thůjkám, abychom měli druhý den znovu co vyházet do těch kamínků. Mezi našimi thůjkami se totiž bezvadně hraje na honěnou. Holky to jsou kličky, to byste čubrněli.
Nežer ten stromek!
Milujeme kousání klacíků. To nás oslovilo hned na začátku, jakmile se začalo doma topit v krbových kamnech a Jarda přinesl koš se dřevem. Vůbec nejlepší je se v tom koši vyškrábat až nahoru a to pak máte všechny ty klacíky pod sebou a můžete z nich škubat kůru jak Vás napadne a žužlat to všechno dohromady a rozházet to všude kolem sebe.
Pak totiž vezme Jarda nebo Věrka lopatku a smetáček a jako že to uklidí. Jenže to není jen tak! Smeták totiž to je výzva, kterou si nenecháme jen tak ujít. Jak začne jezdit po podlaze není nad to se mu zahryznout do štětin a už nikdy nepustit a on se tak snaží Vás setřást a nepovolit a nepovolit. A pak je skvělé ještě pokud možno nějakou packou kopnout trošinku do té plné lopatky nametených třísek a hurá všechno nanovo.
Venku laškujeme se spodními větvičkami těch thůjek, protože když nám po honičce dojdou síly, tak se alespoň zahryzneme do nich. To se Jardovi nelíbí a zlobí se. Mysleli jsme, že nám přivezl tedy stromek jiný, jen pro nás, který si ohlodáme podle libosti. Jarda s Věrkou ho vyndali s auta. Nádhera. Hned jsme se zavěsili na spodní patro.
A prej „Nežer ten stromek potvoro!“, že je to nějaká kanadská jedle a že ho budeme zdobit. Jak jako zdobit? Proč? A komu? To jsme na to tedy zvědavé. Sežranej by byl stejně nejlepší.
Takhle bych nechtěl dopadnout.
A když jsme u toho žraní, tak Jarda říkal, že budou Vánoce a se žraním teprve bude svízel. Asi jako nesežrat všechno? My papáme jak jen to jde (rozuměj VŠE co jde) a s opravdovou chutí. Nejen granulky, ale také banánek, jablíčko, piškotky, jogurtek a gramíčky jdou krásně nahoru. Jo a bumbáme vodičku z mističky, heč. Já Babettka měla dneska 5,4 kg a Barborka rovných 6 kg.
To Jarda pije jen vodu, žere jabka a mrkev a zelí a bílý jogurt a dolů nejde nic, ale kila nahoru jo. A to nejhorší prý teprve přijde. Nejvíc brblá, když se jdeme večer vážit. My se totiž už nevážíme v té mrňavé váze pro prcky. Ta první byla do 2 kg (směšné), ta druhá do 5 kg , (rovněž úsměvné) a protože už také nestačí, vážíme se společně s Jardou na veliké váze do 130 kg.
Nejdřív se zváží Jarda (paličatě odmítá sdělit kolik to je), pak si vezme do náruče mě (nebo Barborku) a vyleze na tu váhu zpátky, pronese onu větu „Holky, takhle bych nechtěl po Vánocích dopadnout“ a následuje čtvrthodinka výpočtů, asi těžká matematika. Výsledkem je, že víme, že jsme zase všichni přibrali.